Viděli jste někdy UFO? Asi ne. Ale určitě ho znáte z vědeckofantastických románů nebo z děl autorů sci-fi.
No a co si takhle jedno UFO vyrobit?
Je tu ale jeden problém.
Design UFO může být pro let v atmosféře velice nestabilní.
Naopak design létajícího talíře s otvorem uprostřed je sice stabilní, ale zase nemá prostor pro náklad.
Kombinace obou designů ale může přinést dobrou manévrovatelnost, prostor pro náklad a ještě benefity, které nemají ani současná letadla, která prošla více než stoletým vývojem.
Cyclogyro, radiální nebo také lopatková křídla, je více než stoletý vynález. Pracuje na opačném principu než radiální větrné elektrárny. Tedy vytváří proudění vzduchu jedním konrétním směrem. Jeho výhoda měla spočívat v tom, že se pomocí něho mělo dosáhnout jak kolmého, tak přímočarého dopředného letu.
Bez ohledu na to, že byl tento princip založený na "padlech" objeven před mnoha a mnoha lety, do vzduchu se nikdy nedostal. Patentová komise příslušného úřadu v USA dokonce tento vynález zařadila mezi bláznivé, nikdy nerealizovatelné nápady.
Jak by se asi tito slovutní pánové tvářili na počin výzkumníků ze Singapore National University, kteří dali dohromady robotický systém, pomocí něhož jasně prokázali, že cyclogyro může létat a že se dokonce může vznášet na místě?
Poměrně náročné manévry na malém prostoru. Skoro by člověk řekl, že každou chvíli o sebe musejí zavadit listem rotoru - nebo že foukne náhlý poryv větru a jsou v sobě.
Společnost Virgin Galactic se snaží odstartovat komerční lety do vesmíru.
Ty by měly být dostupné nejširší veřejnosti už v roce 2009.
Za 200 000 dolarů by měl zákazník dostat intenzivní 3 denní trénink na základně v Novém Mexicu a po jeho úspěšném absolvování výlet vesmírným korábem za hranice atmosféry.
Očekává se, že s nárůstem počtu těchto letů klesne i jejich cena.
Je dost pravděpodobné, že se časem objeví i nějaké kosmoletecké společnosti a kosmoletečtí dopravci s cenami za výlet tak nízkými, že je bude možné považovat za obdobu a soupeře pro nízkonákladové a nízkorozpočtové letecké společnosti.
Proč? No ona není totiž rychlejší cesta okolo Země, než si to střihnout zkratkou přes vesmír, kde vás netrápí odpor vzduchu a můžete si to svištět 27 tisíc kilometrů v hodině. Když už jste totiž jednou ve vesmíru, obletět zemi vám nemusí trvat déle, než 7 minut. Navíc kdybyste třeba cestovali z Prahy do New Yorku a odstartovali z Prahy v 16,00 hod, přistanete v New Yorku v 7:00 ráno tamního času. Fakticky omládnete o nějakých 9 hodin, protože poletíte proti směru otáčení Země.
Možná tomu nebudete věřit, ale poslední dobou dělám to, že se učím létat s vrtulníkem.
Ne ovšem s normálním vrtulníkem - ale s dálkově ovládaným vrutlníkem E-flite Blade CP Pro.
Na obrázku to možná nevypadá, ale vrtulník je to velký jako kráva. Krom toho bych nikdy neřekl, že naučit se s něčím takovým létat, bude tak těžké. Prakticky jediné co po tom necelém týdnu tréninku umím, je "bruslení", kdy s vrtulníkem smýkám po podlaze tam a zpátky a kromě toho jsem se ještě naučil "skoky", kdy se mi ho podaří trochu zvednout do vzduchu (a pak s ním třísknout o zem).
Obtížné je to proto, že vrtulník se ovládá ve třech osách. Jedna je pro klonění (dopředu, dozadu, doleva, doprava), druhá je pro stoupání a klesání (přidává a ubírá otáčky hlavního rotoru) a třetí je pro otáčení vrtulníkem kolem vlastní osy (doprava a doleva).
Když pohnete jedním ovladačem, automaticky to ovlivní chování celého vrtulníku. Takže se snažíte balancovat jak nejlíp dovedete, ale vrtulník se pořád někam naklání a pořád vám někam utíká.
Než si uvědomíte, jak máte stroj vyrovnat a kterou páčkou pohnout, tak jde stroj k zemi. Vůbec netuším, jak to udělat, abych ho udržel na místě a aby se mi normálně vznášel. Pochopitelně u něčeho takového stačí jedna rána a křehký stroj je na maděru, takže mám při každém letu docela bobky.
(Krom toho mám pocit, že mi tam chybí jakési gyro a k tomu nemám vyvážený ani jeden rotor).
Při prolamování rychlosti zvuku v nízkých výškách může dojít ke kondenzaci vodních par v tlakové vlně vznikající kolem letadla. Pak vznikne za letadlem takovýto viditelný kužel.
Ne vždy se to ale povede. Letadlo je v tak nízkých výškách kvůli vysokému tlaku vzduchu silně namáháno a může se rozpadnout.
Letadla Aero L-39 "Albatros" se stala hodně populárními mezi soukromými piloty v USA (a nejenom tam). Od roku 2004 mají také stíhací letadla svojí vlastní třídu (skupinu) v proslulých Reno Air Races, při nichž se závodí na okruzích mezi pilony. Kromě L-39 se účastní ještě Aero L-29 Delfin, Fouga Magister, North American T-2 Buckeye, Lockheed T-33 Shooting Star a další.
A co je cílem závodu? Prakticky jde o to, že letadla odstartují během 15 minut, pak se seřadí za zaváděcím letadlem, které je navede na startovní čáru a když se zaváděcí letadlo vzdálí, závod začíná.
Kdo se první dostane do cíle, vyhrává. Pravidla jsou poměrně striktní, ale závody jsou to "hodně natěsno". Piloti si musí hlídat svůj prostor, jednak proto, aby se nesrazili s někým jiným a druhak proto, aby mohli udržovat co nejvyšší rychlost. Každá ostřejší zatáčka totiž letadlo zpomaluje, každé zbytečné nabírání výšky zpomaluje, a to je nežádoucí. Naopak každé klesání jim rychlost přidává, takže se všichni drží pěkně při zemi...
Že jde opravdu o milimetry se můžete přesvědčit z pohledu co-pilota, tj. druhého pilota na zadním sedadle, při jednom ze závodů z paluby L-39 Albatros.
Mimochodem. Pokud uslyšíte takový zvláštní zvuk, něco jako v rychlém sledu opakované "puf puf puf puf puf", tak to je zvuk kompresoru pro přetlakovou kombinézu. Zapíná se automaticky tehdy, když přetížení přesáhne 2 g.
Bohužel tento rok postihlo tyto závody několik tragédií, při nichž zahynuli celkem tři piloti. Jeden právě ve stroji L-39, kdy zavadil křídlem o jiné letadlo a nekontrolovatelně se zřítil k zemi. V nízké výšce nad zemí se nestihl katapultovat.
Američané vyvinuli laserový systém na zneškodňování mezikontinentnálních balistických raket s nukleárními (atomovými) hlavicemi.
Systém nese upravené dopravní letadlo a jádrem celého zařízení je vlastně řada senzorů a obří laser (čti lejzr). Senzory a pomocný laser raketu zaměří, zjistí kam letí a pak jí hlavní laser zničí pohonnou jednotku.
Raketu je možné zneškodnit krátce po startu, ještě před tím, než vystoupá do vrchních pater atmosféry. Je tak větší pravděpodobnost, že vypálená raketa nikdy nezasáhne svůj cíl a taky nikomu neublíží.
Na základě dat od FAA (U.S. Federal aviation administration) o datech a trasách letů ve stejnou dobu nad Spojenými státy byla dána dohromady tato umělecky pojatá animace, která ukazuje, jak je vzdušný prostor nad USA zaplněn (a přetížen).
V Evropě to není o moc lepší.
Animace tak v jednu chvíli zachycuje ve vzdušném prostoru stopy přes 19 000 letadel.
A jen tak pro statistické porovnání.
Jenom letecká flotila v USA dosahovala v roce 2005 počtu 224 352 letadel, z toho bylo 8 225 letadel dopravních, určených pro pasažéry (a jejich bagáž).
Odhaduje se, že do roku 2007 s příchodem levných aerolinií tento počet vzrostl o 30 procent.
Co vlastně tato statistická čísla znamenají v praxi zachytil jeden pasažér letu 6499 společnosti Delta, kdy jeho let strávil pojížděním po letišti celkem 7 hodin, než bylo jejich letadlo puštěno na runway a mohlo odstartovat.
