Největší průšvihy a omyly počítačové historie

Výpis největších kotrmelců, které se udály během velmi krátké počítačové historie. Nejhorší produkty, největší prodělky a
promarněné příležitosti, jak je dal dohromady Miguel Carrasco a kterak to po něm volně přeložil, upravil, opravil a doplnil: Cappy (ehm, hezké self promo, že?)


1) Xerox Alto

Vymysleli myš, grafické rozhraní (okna), vyskakovací menu, bitmapový displej, word procesor (textový editor), pevný disk (hard disk), zabudovanou ethernetovou kartu, e-mail, kreslící program, klávesnici a spoustu dalších věcí -- a co z toho měli?

Nic.

Psal se rok 1972 a firma Xerox v tu dobu řešila patentové spory týkající se jejich kopírek a neměla zájem vynakládat peníze na nějakou "blbost", kterou vymysleli jejich příliš kreativní inženýři v laboratořích v Palo Alto.

A tak se jednoho dne ve firmě objevil Steve Jobs a jeho kamarádi z Apple a hezky všechno okopírovali. Xerox tedy změnil způsob, jakým dnes používáme počítače - a neviděl z toho ani cent (natož dolar).




2) Počítač NeXTcube

V roce 1985 odešel Steve Jobs z Applu a založil vlastní společnost na výrobu počítačů. Ta společnost se jmenovala NeXT a od roku 1988 vyráběla UNIXový super počítač – pracovní stanici NeXTcube. Měla operační systém NeXTSTEP, procesor Motorola 68030 a vyráběla se ve verzích 030 (25 MHz), 040 (25 MHz) a Turbo (33 MHz) Měl pěknou černou skříň, NeXT Megapixel 17“ monitor s vestavěnými reproduktory a rozlišením 1120×832 bodů. Dále klávesnici a myš. V té době nářez, když si uvědomíte, že PC se v té době nedostalo přes rozlišení 720x348 bodů (monochromaticky, tj. černobíle).

Problém byl, že jeden NeXTcube stál 6000 – 6500 dolarů a alespoň z počátku nebyly k dispozici žádné programy, které by na něm mohly běžet. NeXtů se vyrobilo jen 50 000 kusů a jejich výroba stála 250 milionů dolarů. Výsledek? Velká katastrofa.

P.S: Alespoň, že na jednom z těchto počítačů později Tim Berners-Lee vytvořil World Wide Web a použil jeden NeXT jako první web server...




3) IBM PCjr

IBM se snažilo vytvořit cenově dostupné PC. Počítač junior. Nakonec vytvořili strašný IBM-PC nekompatibilní počítač s podivně malou klávesnicí, na kterém nefungoval skoro žádný software.

Protože byl jen o pár dolarů levnější, než IBM-PC kompatibilní klon, nemělo žádný smysl ho kupovat.




4) Apple Newton

Vyráběl se 5 let a nikdy nebyl tak úspěšný, jak v Applu doufali. Důvodem byla vysoká cena, obří rozměry a notoricky špatné rozpoznávání psaného písma. Nikdy se masově nerozšířil. Paradoxně, spousta technologií původně vyvinutá pro Newton se později ujala (po zásadním vylepšení) a tak asi všech 8 modelů Newton nechtěně přispělo k vývoji PDA platformy.




5) Apple 3

Uveden na trh v roce 1980, Apple 3 se stal jedním z nejhorších počítačů všech dob. A taky jedním z nejdražších. Původně byl zamýšlen pro podnikatelský segment s nejvyššími nároky a stál 7800 dolarů. Jenže i byznysmeni měli problém takovou částku za Apple 3 vysolit.

Aby byla situace ještě horší, inženýři, kteří na Applu 3 pracovali dostali zákaz použít k chlazení větráky, takže Apple 3 se notoricky přehříval. Dokonce tak, že vlivem tepla vyjížděly čipy z motherboardu. Technická podpora Applu pak uživatelům radila, aby zvedli počítač asi tak 10 centimetrů nad stůl a párkrát ho nechali spadnou. Tím se měly čipy zasunout zase zpátky do svých slotů. (A občas to i fungovalo...)




6) Apple Lisa

Počítač pojmenovaný po první dceři Steva Jobse a další ze sebevražedných počinů Applu. Rok 1983 a "skvělá" Lisa za 10 000 dolarů. Vyrobeno jich bylo 100 000. A prodáno? Skoro žádný. Počítač to byl nevýkonný, a uživatelé Applu měli raději Macintosh.




7) Microsoft Windows ME

Microsoft Windows Millennium Edition byl první operační systém s podporou Universal Plug and Play, tedy "zastrč a jeď". Ve skutečností byl ale s hardwarem méně kompatibilní, než jeho předchůdce Windows 98. Bylo obtížné ho korektně přeinstalovat a přeinstalovat se obvykle musel i jednou týdně (podle typu problému).

Kvůli své nestabilitě si vysloužil nelichotivé přezdívky ME jako "Microsoft Experiment" (pokus Microsoftu), "Moron Edition" (blbec edice), "Mistake Edition" (omyl edice) a "Memory Eater" (žrout paměti).




8) Microsoft BOB

V roce 1995 vydal Microsoft softwarový balík, který měl pomáhat v orientaci úplným počítačovým nováčkům. Jmenoval se BOB a do paměti mnoha se zapsal hlavně idiotským logem v podobě smějícího se obrejleného xichtu v barvě kvalitně žluklé palačinky. Protože byl vytvořen na námět manželky Billa Gatese, tak se spekuluje, že se BOB podobá Billovi...

Každopádně se to neujalo. Vysoká cena, malý výkon, příliš jednoduché. Co s tím… Ale ne, kecám. Ploště roztomilá zvířátka… a ne že se to neujalo. Nacpali je úplně všude. Jsou i ve Windows XP a určitě budou i někde ve Vista nebo alespoň v Office... Paráda, když je vám pět...




9) IBM OS/2

V roce 1990 se IBM chtělo zbavit závislosti na Microsoftu a snažilo se přijít s vlastním operačním systémem. Jmenoval se OS/2 a později OS/2 Warp. Neujal se. Fungoval úplně jinak než DOS nebo Windows, nebylo snadné se s ním naučit, nic na něm neběhalo (hlavně hry ne) a zazdil ho stupidní marketing, kdy se kopie prodávala jenom s PowerPC čipem. S masivním nástupem Windows 95 a 98 zmizel OS/2 do propadliště dějin.




10) CP/M Garyho Kildalla

V roce 1980 IBM konečně dospělo k závěru, že potřebují uvést na trh svůj vlastní osobní počítač. A to tak že rychle. Posbírali volně dostupné součástky a počítač narychlo slepili.

Už ale neměli čas dávat dohromady svůj vlastní operační systém a tak chtěli nějaký koupit.

V té době byl nejlepší operační systém CP/M od Digital Research, takže jasná volba.

A kde byl Gary Kildall, šéf a majitel Digital Research (původně Intergalactic Digital Research), když na jeho dveře zaklepali pánové z IBM? Kde byl člověk, který vymyslel BIOS, který dal dohromady první CP/M (to mimochodem znamená Programming Language/Microprocessor)?

Mimo kancelář, proletět se v soukromém letadle...

Drahý to výlet. Nebyl u nejdůležitějšího jednání svého života. Jeho zástupci nepřistoupili na podmínky IBM, nic nepodepsali a tak se lidé od IBM vrátili do svých kanceláří s nepořízenou.

Operační systém ale nutně potřebovali. Tak se nakonec s poptávkou obrátili na Micro-Soft, protože si mysleli, že Micro-Soft má práva na prodej CP/M. Microsoft se ale chopil příležitosti po svém a nabídl jim svůj vlastní (ale v té době ještě neexistující) operační systém.

Micro-Soft ho koupil od Seattle Computer Products (Company) za 50 000 dolarů. Jmenoval se QDOS (Quick and Dirty Operating System) a za pomoci Tima Patersona (původně pracoval pro SCP) ho předělali na DOS/BASIC tak, aby mohl běžet na IBM-PC.

První kopie, kterou Microsoft poslal do IBM, měla 300 bugů. V IBM je opravili, celý OS vylepšili a ještě k němu napsali manuál.

I forma zvoleného prodeje byla nová. Šlo o licencování každé jednotlivé kopie, která se vztahovala výhradně na jedno IBM PC. Cena licence? 50 dolarů.

V IBM si mysleli, že se přeci na softwaru nedá vydělat, dá se vydělat jen na hardwaru… Microsoft tak na licencích vydělal miliardy.

Ve skutečnosti v té době neměl ani Gary Kildall a jeho firma Digital Research hotovu verzi schopnou pracovat na 16-bitových počítačích, ale to není podstatné.

Když v roce 1994 Gary Kildall ve věku 52 let zemřel, počítačová média si toho ani nevšimla...